Neběhejte sami! Já běhám s milanem!

Závod Mizuno Prague Park Race Průhonický Park

    Asi je to běžný proces. Jakmile začnete běhat, poměrně rychle se začnete zajímat o to, jak to vlastně dělat správně. Nejspíš k tomu vede fakt, že to prostě ze začátku nejde dle očekávání. 

    Z různých fotek, filmů a příběhů získáte předem pocit, že běhání je naprosto přirozenou záležitostí. Zavážete si tenisky a letíte svobodně jako pták, čistíte si hlavu, radujete se z pohybu a pobytu v přírodě, ze švitoření ptáků nad hlavou, svítícího se sluníčka, z rychlosti. A z té radosti nejste schopni sundat výtlem od ucha k uchu z obličeje.

    No realita jaksi pokulhává. Dokopete se převlíknout, zavážete si tkaničky a vyrazíte. Začátek asi dobrý, ale poměrně rychle zjistíte, že plíce běží jinou rychlostí než vy a drží se se stále narůstajícím odstupem kdesi za vámi. Nohy se samy od sebe neumějí vznášet a tak každé další zvednutí nohy je těžší a těžší, a to nemluvím o těch dopadech, kdy máte pocit, že s každým dalším krokem vám někdo přihazuje nový pytel cementu na záda. A pak už nezbude než se zastavit, počkat, až vás doběhnout plíce a zkusit to se sebezapřením znova.

    V té chvíli si začnete říkat, co jsem asi tak dělal špatně? Proč to nešlo, jak jsem očekával? A začnete hledat rady a návody a lustrovat. A že těch rad a návodů na internetu a v knihách je...

    Díky bohu jsme se o kus posunuli a původní svaté pravidlo české armády "když nemůžeš, přidej" udělalo výkrut a změnilo se na rozumnější "když nemůžeš, zpomal". Dává to smysl, prostě musíte běžet přesně tak rychle, jako ty plíce! Ale jak poznat tu správnou rychlost?

    Tady najdete taky poměrně jednoduchou radu. Najděte si kamaráda, se kterým budete běhat a při běhu si povídat. Tempo, při němž budete schopni mluvit je to správné tempo, které vám umožní udýchat už nějakou tu delší vzdálenost než kolem domu nebo do večerky a zpátky. Případně si můžete u běhu zpívat, což má ještě tu výhodu, že tak postupně budete i zvyšovat kapacitu svých plic (záleží jen na hlasitosti daného pěveckého výkonu).

    No, rady jsou to sice hezké, ale upřímně, najít kamaráda, který bude s vámi pravidelně běhat zas tak jednoduché není. Buď bydlí daleko, nebo máte stejně jako já většinu známých, kteří prostě považují lokomoční pohyb během jen jako nutnost v situaci, když právě přijíždí tramvaj a oni se nachází 50 metrů od zastávky. Bydlím a běhám v Praze, takže ono zpívání taky není moc proveditelné (aspoň ne tedy moc často), protože se pohybujete mezi lidmi. V lepším případě na vás okolojdoucí hledí jako na utečence z nejbližšího ústavu, v horším případě vás prostě někdo bací, protože to, co považujete za zpěv vy, považují oni za krákorání ožralého havrana.

    Já mám ale nakonec štěstí. Mám kamaráda. Milana. Běhá se mnou pokaždé a povídat se s ním dá taky. Sice se mu moc nedá rozumět (místo souvislých vět vydává občasné zvuky podobné Chewbaccovi), ale zato je výtečným posluchačem. A i když se už nějakou dobu snažím, je prostě neodbytný a na každý běh se vydává se mnou. Už jsem si zvykl, ale mezi námi, opravdu doufám, že jednou se nechá přemluvit a nechá mě běhat samotného...

PS: Milan je samozřejmě výraz pro velký pupek 😊